TEXTPREKLAD.COM

  • Homepage
  • »
  • A
  • »
  • Arthur Rimbaud – Une saison en enfer – 016 – Délires – II – Alchimie du verbe 05

Interpret: Arthur Rimbaud - Název: Une saison en enfer - 016 - Délires - II - Alchimie du verbe 05 

Písňové texty a překlad: Arthur Rimbaud - Une saison en enfer - 016 - Délires - II - Alchimie du verbe 05 Níže najdete písňové texty s překladem po straně! Na naší stránce najdete taky mnohem víc písňových překladů od Arthur Rimbaud! Podívejte se na náš archív a jiné písničky, např. klikněte na písmeno A od Arthur Rimbaud a podívejte, jaké další písničky od Arthur Rimbaud máme v našem archívu, např. Une saison en enfer - 016 - Délires - II - Alchimie du verbe 05.

Původní

. . Je devins un opéra fabuleux : je vis que tous les êtres ont une fatalité de bonheur : l’action n’est pas la vie, mais une façon de gâcher quelque force, un énervement. La morale est la faiblesse de la cervelle. . . À chaque être, plusieurs autres vies me semblaient dues. Ce monsieur ne sait ce qu’il fait : il est un ange. Cette famille est une nichée de chiens. Devant plusieurs hommes, je causai tout haut avec un moment d’une de leurs autres vies. — Ainsi, j’ai aimé un porc. . . Aucun des sophismes de la folie, — la folie qu’on enferme, — n’a été oublié par moi : je pourrais les redire tous, je tiens le système. . . Ma santé fut menacée. La terreur venait. Je tombais dans des sommeils de plusieurs jours, et, levé, je continuais les rêves les plus tristes. J’étais mûr pour le trépas, et par une route de dangers ma faiblesse me menait aux confins du monde et de la Cimmérie, patrie de l’ombre et des tourbillons. . . Je dus voyager, distraire les enchantements assemblés sur mon cerveau. Sur la mer, que j’aimais comme si elle eût dû me laver d’une souillure, je voyais se lever la croix consolatrice. J’avais été damné par l’arc-en-ciel. Le Bonheur était ma fatalité, mon remords, mon ver : ma vie serait toujours trop immense pour être dévouée à la force et à la beauté. . . Le Bonheur ! Sa dent, douce à la mort, m’avertissait au chant du coq, — ad matutinum, au Christus venit, — dans les plus sombres villes : Ô saisons, ô châteaux !
Quelle âme est sans défauts ? J’ai fait la magique étude
Du bonheur, qu’aucun n’élude. Salut à lui, chaque fois
Que chante le coq gaulois. Ah ! je n’aurai plus d’envie :
Il s’est chargé de ma vie. Ce charme a pris âme et corps
Et dispersé les efforts. Ô saisons, ô châteaux ! L’heure de sa fuite, hélas !
Sera l’heure du trépas. Ô saisons, ô châteaux ! . . Cela s’est passé. Je sais aujourd’hui saluer la beauté.

překlad

. . Stal jsem se bájnou operou: pochopil jsem, že všechny bytosti mají v sobě osudovost štěstí: činnost není život, ale způsob, jak promrhat určitou sílu, je to podráždění. Morálka je ochablost mozku. . . Zdálo se mi, že ke každé bytosti náleží několik jiných životů. Ten pán neví, co dělá: je to anděl. Tahle rodina je psí pelech. Před několika muži jsem rozmlouval docela nahlas s nějakým okamžikem jednoho z jejich druhých životů. - Tak jsem miloval vepře. . . Neopomněl jsem žádné ze sofismat šílenství, šílenství, které se zavírá: mohl bych je všechna zopakovat, držím se systému. . . Moje zdraví bylo ohroženo. Dostavil se děs. Upadal jsem do několikadenních spánků a po probuzení jsem pokračoval ve skličujících snech. Byl jsem skoro pod drnem a po nebezpečné cestě mne moje slabost zavedla na pokraj světa a do Kimérie, otčiny stínu a vírů. . . Musel jsem cestovat, rozptýlit čáry v mozku. Nad mořem, jež jsem miloval, jako kdyby ze mne mělo smýt tu špínu, jsem spatřil vynořovat se útěšný kříž. Byl jsem zatracen duhou. Štěstí bylo mým osudem, mou výčitkou, mým červem: můj život bude vždy příliš rozlehlý, než abych jej zasvětil síle a kráse. . . Štěstí! Jeho zub, sladký ve smrti, mě varoval za kohoutího zpěvu. -- Ad matutinum, za Christus venit - v nejtemnějších městech. Ó časy, ó hrady!
Čí duše je bez vady? Bloudil jsem za štěstím,
cestu si proklestím. Čest a slávu přinese,
když galský kohout ozve se. Po ničem už netoužím,
štěstí v životě je vším. To kouzlo mne zcela vysílí,
všechny mé síly rozptýlí. Ó časy, ó hrady!
Čí duše je bez vady? Chvíle, kdy se kouzlo ztratí,
mi nenávratně život zvrátí. O časy, ó hrady!
Čí duše je bez vady? . . To už přešlo. Dnes umím pozdravit krásu.

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

© 2020 - Textpreklad.com