TEXTPREKLAD.COM

  • Homepage
  • »
  • A
  • »
  • Arthur Rimbaud – Une saison en enfer – 011 – Délires – I – Vierge folle

Interpret: Arthur Rimbaud - Název: Une saison en enfer - 011 - Délires - I - Vierge folle 

Písňové texty a překlad: Arthur Rimbaud - Une saison en enfer - 011 - Délires - I - Vierge folle Níže najdete písňové texty s překladem po straně! Na naší stránce najdete taky mnohem víc písňových překladů od Arthur Rimbaud! Podívejte se na náš archív a jiné písničky, např. klikněte na písmeno A od Arthur Rimbaud a podívejte, jaké další písničky od Arthur Rimbaud máme v našem archívu, např. Une saison en enfer - 011 - Délires - I - Vierge folle.

Původní

L'époux infernal . . Écoutons la confession d’un compagnon d’enfer : . . « Ô divin Époux, mon Seigneur, ne refusez pas la confession de la plus triste de vos servantes. Je suis perdue. Je suis soûle. Je suis impure. Quelle vie ! . . « Pardon, divin Seigneur, pardon ! Ah ! pardon ! Que de larmes ! Et que de larmes encore plus tard, j’espère ! . . « Plus tard, je connaîtrai le divin Époux ! Je suis née soumise à Lui. — L’autre peut me battre maintenant ! . . « À présent, je suis au fond du monde ! Ô mes amies !… non, pas mes amies… Jamais délires ni tortures semblables… Est-ce bête ! . . « Ah ! je souffre, je crie. Je souffre vraiment. Tout pourtant m’est permis, chargée du mépris des plus méprisables cœurs. . . « Enfin, faisons cette confidence, quitte à la répéter vingt autres fois, — aussi morne, aussi insignifiante ! . . « Je suis esclave de l’Époux infernal, celui qui a perdu les vierges folles. C’est bien ce démon-là. Ce n’est pas un spectre, ce n’est pas un fantôme. Mais moi qui ai perdu la sagesse, qui suis damnée et morte au monde, — on ne me tuera pas ! — Comment vous le décrire ! je ne sais même plus parler. Je suis en deuil, je pleure, j’ai peur. Un peu de fraîcheur, Seigneur, si vous voulez, si vous voulez bien ! . . « Je suis veuve… — J’étais veuve… — mais oui, j’ai été bien sérieuse jadis, et je ne suis pas née pour devenir squelette !… — Lui était presque un enfant… Ses délicatesses mystérieuses m’avaient séduite. J’ai oublié tout mon devoir humain pour le suivre. Quelle vie.! La vraie vie est absente. Nous ne sommes pas au monde. Je vais où il va, il le faut. Et souvent il s’emporte contre moi, moi, la pauvre âme. Le Démon ! — C’est un Démon, vous savez, ce n’est pas un homme. . . « Il dit : « Je n’aime pas les femmes. L’amour est à réinventer, on le sait. Elles ne peuvent plus que vouloir une position assurée. La position gagnée, cœur et beauté sont mis de côté : il ne reste que froid dédain, l’aliment du mariage, aujourd’hui. Ou bien je vois des femmes, avec les signes du bonheur, dont, moi, j’aurais pu faire de bonnes camarades, dévorées tout d’abord par des brutes sensibles comme des bûchers… » . . « Je l’écoute faisant de l’infamie une gloire, de la cruauté un charme. « Je suis de race lointaine : mes pères étaient Scandinaves : ils se perçaient les côtes, buvaient leur sang. — Je me ferai des entailles partout le corps, je me tatouerai, je veux devenir hideux comme un Mongol : tu verras, je hurlerai dans les rues. Je veux devenir bien fou de rage. Ne me montre jamais de bijoux, je ramperais et me tordrais sur le tapis. Ma richesse, je la voudrais tachée de sang partout. Jamais je ne travaillerai… » Plusieurs nuits, son démon me saisissant, nous nous roulions, je luttais avec lui ! — Les nuits, souvent, ivre, il se poste dans des rues ou dans des maisons, pour m’épouvanter mortellement. — « On me coupera vraiment le cou ; ce sera dégoûtant. » Oh ! ces jours où il veut marcher avec l’air du crime ! . . « Parfois il parle, en une façon de patois attendri, de la mort qui fait repentir, des malheureux qui existent certainement, des travaux pénibles, des départs qui déchirent les cœurs. Dans les bouges où nous nous enivrions, il pleurait en considérant ceux qui nous entouraient, bétail de la misère. Il relevait les ivrognes dans les rues noires. Il avait la pitié d’une mère méchante pour les petits enfants. — Il s’en allait avec des gentillesses de petite fille au catéchisme. — Il feignait d’être éclairé sur tout, commerce, art, médecine. — je le suivais, il le faut ! . . « Je voyais tout le décor dont, en esprit, il s’entourait ; vêtements, draps, meubles : je lui prêtais des armes, une autre figure. Je voyais tout ce qui le touchait, comme il aurait voulu le créer pour lui. Quand il me semblait avoir l’esprit inerte, je le suivais, moi, dans des actions étranges et compliquées, loin, bonnes ou mauvaises : j’étais sûre de ne jamais entrer dans son monde. À côté de son cher corps endormi, que d’heures des nuits j’ai veillé, cherchant pourquoi il voulait tant s’évader de la réalité. Jamais homme n’eut pareil vœu. Je reconnaissais, — sans craindre pour lui, — qu’il pouvait être un sérieux danger dans la société. — Il a peut-être des secrets pour changer la vie ? Non, il ne fait qu’en chercher, me répliquais-je. Enfin sa charité est ensorcelée, et j’en suis la prisonnière. Aucune autre âme n’aurait assez de force, — force de désespoir ! — pour la supporter, — pour être protégée et aimée par lui. D’ailleurs, je ne me le figurais pas avec une autre âme : on voit son Ange, jamais l’Ange d’un autre — je crois. J’étais dans son âme comme dans un palais qu’on a vidé pour ne pas voir une personne si peu noble que vous : voilà tout. Hélas ! je dépendais bien de lui. Mais que voulait-il avec mon existence terne et lâche ? Il ne me rendait pas meilleure, s’il ne me faisait pas mourir ! Tristement dépitée, je lui dis quelquefois : « je te comprends. » Il haussait les épaules. . . « Ainsi, mon chagrin se renouvelant sans cesse, et me trouvant plus égarée à mes yeux, — comme à tous les yeux qui auraient voulu me fixer, si je n’eusse été condamnée pour jamais à l’oubli de tous ! — j’avais de plus en plus faim de sa bonté. Avec ses baisers et ses étreintes amies, c’était bien un ciel, un sombre Ciel, où j’entrais, et où j’aurais voulu être laissée, pauvre, sourde, muette, aveugle. Déjà j’en prenais l’habitude. Je nous voyais comme deux bons enfants, libres de se promener dans le Paradis de tristesse. Nous nous accordions. Bien émus, nous travaillions ensemble. Mais, après une pénétrante caresse, il disait : « Comme ça te paraîtra drôle, quand je n’y serai plus, ce par quoi tu as passé. Quand tu n’auras plus mes bras sous ton cou, ni mon cœur pour t’y reposer, ni cette bouche sur tes yeux. Parce qu’il faudra que je m’en aille, très-loin, un jour. Puis il faut que j’en aide d’autres : c’est mon devoir. Quoique ce ne soit guère ragoûtant…, chère âme… » Tout de suite je me pressentais, lui parti, en proie au vertige, précipitée dans l’ombre la plus affreuse : la mort. Je lui faisais promettre qu’il ne me lâcherait pas. Il l’a faite vingt fois, cette promesse d’amant. C’était aussi frivole que moi lui disant : « je te comprends. » . . « Ah ! je n’ai jamais été jalouse de lui. Il ne me quittera pas, je crois. Que devenir ? Il n’a pas une connaissance ; il ne travaillera jamais. Il veut vivre somnambule. Seules, sa bonté et sa charité lui donneraient-elles droit dans le monde réel ? Par instants, j’oublie la pitié où je suis tombée : lui me rendra forte, nous voyagerons, nous chasserons dans les déserts, nous dormirons sur les pavés des villes inconnues, sans soins, sans peines. Ou je me réveillerai, et les lois et les mœurs auront changé, — grâce à son pouvoir magique, — le monde, en restant le même, me laissera à mes désirs, joies, nonchalances. Oh ! la vie d’aventures qui existe dans les livres des enfants, pour me récompenser, j’ai tant souffert, me la donneras-tu ? Il ne peut pas. J’ignore son idéal. Il m’a dit avoir des regrets, des espoirs : cela ne doit pas me regarder. Parle-t-il à Dieu ? Peut-être devrais-je m’adresser à Dieu. Je suis au plus profond de l’abîme, et je ne sais plus prier. . . « S’il m’expliquait ses tristesses, les comprendrais-je plus que ses railleries ? Il m’attaque, il passe des heures à me faire honte de tout ce qui m’a pu toucher au monde, et s’indigne si je pleure. . . « — Tu vois cet élégant jeune homme, entrant dans la belle et calme maison : il s’appelle Duval, Dufour, Armand, Maurice, que sais-je ? Une femme s’est dévouée à aimer ce méchant idiot : elle est morte, c’est certes une sainte au ciel, à présent. Tu me feras mourir comme il a fait mourir cette femme. C’est notre sort, à nous, cœurs charitables… » Hélas ! il avait des jours où tous les hommes agissant lui paraissaient les jouets de délires grotesques : il riait affreusement, longtemps. — Puis, il reprenait ses manières de jeune mère, de sœur aimée. S’il était moins sauvage, nous serions sauvés ! Mais sa douceur aussi est mortelle. Je lui suis soumise. — Ah ! je suis folle ! . . « Un jour peut-être il disparaîtra merveilleusement ; mais il faut que je sache, s’il doit remonter à un ciel, que je voie un peu l’assomption de mon petit ami ! » . . Drôle de ménage !

překlad

Pekelný manžel . . Poslyšme zpověď pekelného druha: . . "Ó božský Choti, Pane můj, neodmítejte zpověď té nejsmutnější z vašich služebnic. Jsem zatracená. Jsem opilá. Jsem nečistá. To je život! . . Promiňte, božský Pane, promiňte! Ach! Promiňte. Kolik slzí! A kolik srdcí ještě později, doufám! . . Později poznám božského Chotě! Narodila jsem se Jemu podrobená. - Ten druhý mne teď může udeřit!... . . Nyní jsem na dně světa! Ó mé přítelkyně!... ne, přítelkyně ne. Nikdy podobné třeštění ani mučení. Je to tak hloupé! . . Ach! Trpím, křičím. Opravdu trpím. A přece je mi všechno dovoleno, jsem obtížena pohrdáním těch nejvíce opovrženíhodných srdcí. . . Konečně, učiňme toto doznání, i kdybychom je měli ještě dvacetkrát opakovat - stejně nudné, stejně bezvýznamné! . . Jsem otrokyní pekelného Chotě, který uvedl v zatracení pošetilé panny! Je to opravdu ten démon. Není to přízrak, není to přelud. Ale mne, která ztratila moudrost, zatracená a pro svět mrtvá - mne nezabijí! - Jak vám jej popsat! Už neumím ani mluvit. Jsem sklíčená, pláču, bojím se. Trochu čerstvého povětří, Pane, chcete-li, zachce-li se Vám! . . Jsem vdova. - Byla jsem vdova. - Ale ano, byla jsem kdysi opravdu vážná a nezrodila jsem se proto, abych se stala kostrou!... On byl skoro dítě. Jeho tajemná něžnost mne svedla. Zapomněla jsem na veškerou svou lidskou povinnost a šla za ním. To byl život! Pravý život není. Nejsme ve světě. Jdu tam, kam on, musí to být. A často se nechá unést proti mně, mně, ubohé duši. Démon! - Je to Démon, víte, to není člověk." . . Říká: ,Nemiluji ženy. Lásku je třeba znovu vynalézt, jak známo. Jsou schopny chtít jenom zajištěné postavení. Jakmile je získají, srdce a krása jdou stranou: zbude jenom chladné pohrdání, dnešní potrava manželská. Nebo vidím ženy. jež jeví známky štěstí, ze kterých bych mohl udělat dobré kamarádky, ale které narazí na hrubce, citlivé asi jako hořící hranice.' . . Poslouchám jej, jak dělá z hanby slávu, z krutosti kouzlo. Jsem ze vzdálené rasy: mí otcové byli Skandinávci: probodáváli si boky, pili vlastní krev. - Pořežu se po celém těle, budu se tetovat, chci se stát šeredným jako Mongol: uvidíš, budu řvát po ulicích. Chci opravdu zešílet vzteky. Nikdy mi neukazuj klenoty, plazil bych se a svíjel na koberci. Chtěl bych, aby mé bohatství bylo všude poznamenáno krví. Nikdy nebudu pracovat.' Po několik nocí se mne jeho démon zmocňoval, váleli jsme se, bojovala jsem s ním! - V noci se často opilý zastavoval na ulicích a v domech, aby mne smrtelně vyděsil. - ,Opravdu mi uříznou hlavu; bude to nechutné.' Ó ty dny, kdy chce kráčet jako podoba zločinu! . . Někdy mluví jakýmsi něžným nářečím o smrti, která vede k pokání, o nešťastnících, kteří jistě existují, o úmorných pracích, o odchodech, které rvou srdce. V brlozích, kde jsme se opíjeli, plakal při pohledu na ty kolem nás, dobytek bídy. Zdvihal opilce na černých ulicích. Měl slitování jako matka, když se zlobí na malé děti. - Odcházel roztomile jako holčička při náboženství. - Předstíral, že se vyzná ve všem, v obchodě, v umění, v lékařství. - Chodila jsem za ním, muselo to být! . . Viděla jsem veškerou nádheru, kterou se v duchu obklopoval; šaty, sukna, nábytek: půjčovala jsem mu zbraně, jinou tvář. Vnímala jsem všechno, co ho dojímalo, jak by to chtěl vytvořit pro sebe. Když se mi zdálo, že má ducha netečného, sledovala jsem ho daleko při jeho podivných a složitých činnostech, dobrých nebo špatných: byla jsem si jista, že nikdy neproniknu do jeho světa. Kolik nočních hodin jsem probděla vedle toho drahého spícího těla a přemýšlela, proč chce tolik uniknout ze skutečnosti. Nikdy nikdo po ničem podobném netoužil. Uznávala jsem - aniž jsem měla o něj obavy - že může být vážným nebezpečím pro společnost. - Možná, že zná tajemství, jak změnit život! Ne, jenom hledá, odpovídala jsem si. Konečně jeho milosrdenství je začarované a já jsem jeho zajatkyní. Žádná jiná duše by neměla dost síly - síly beznaděje! - aby ho snášela, aby jím byla chráněna a milována. Ostatně nepředstavovala jsem si ho s jinou duší: myslím, že vidíme svého Anděla, nikdy Anděla někoho jiného. Byla jsem v jeho duši jako v paláci, jejž vyklidili, aby neviděli osobu tak málo vznešenou jako vy: to je všechno. Bohužel! Byla jsem na něm úplně závislá. Avšak co chtěl udělat s mou plytkou a chabou existencí? Nedělal mne lepší, pokud mne nepřiváděl k smrti! Někdy jsem mu říkala, smutná a pohněvaná: Já tě chápu. Krčil rameny. . . Jak se můj zármutek neustále obnovoval a jak jsem shledávala, že jsem ve svých očích zbloudilejší - stejně jako v očích všech, kdo by na mne chtěli pohledět, kdybych nebyla navždy odsouzena k zapomnění všemi! - měla jsem stále větší hlad po jeho dobrotě. Jeho polibky a jeho přátelská objetí, to bylo opravdu jako nebe, temné nebe, do něhož jsem vstupovala a kde bych chtěla být opuštěna, ubohá, hluchá, němá, slepá. Už jsem si na to zvykala. Viděla jsem nás dva jako hodné děti, které se smějí procházet Rájem smutku. Souzněli jsme. Dost dojati jsme pracovali spolu. Ale po pronikavém pohlazení říkal: ,Jak se ti bude zdát směšné, čím jsi prošla, až tady nebudu. Až nebudeš mít moje paže kolem krku ani moje srdce, aby ses o ně mohla opřít, ani moje ústa na svých očích. Protože jednoho dne budu muset odejít hodně daleko. A pak, já musím pomáhat druhým: je to moje povinnost. I když to není vůbec vábné..., dušinko!' Okamžitě jsem vytušila, že po jeho odchodu budu trýzněna závratí, že budu uvržena do nejhroznějšího stínu: do smrti. Nutila jsem ho, aby mi slíbil, že mne neopustí. Učinil dvacetkrát ten milenecký slib. Bylo to stejně lehkovážné, jako když jsem mu říkala: Já tě chápu. . . Ach, nikdy jsem na něho nežárlila. Myslím, že mne neopustí. Co bude? Nemá potuchy, nikdy nebude pracovat. Chce žít jako náměsíčný. Že by mu pouze jeho dobrota a milosrdenství daly právo žít ve skutečném světě? Chvílemi zapomínám na soucit, do něhož jsem upadla: on mne posílí, budeme cestovat, budeme lovit na pouštích, budeme spát na dlažbě neznámých měst, bez trápení a bez starostí. Nebo se probudím a zákony a mravy se promění - díky jeho magické moci - a svět zůstane stejný a přenechá mne mým touhám, radostem, mé bezstarostnosti. Ach, poskytneš mi dobrodužný život, který existuje v dětských knihách, abys mne odškodnil za to, že jsem tolik trpěla? On nemůže. Neznám jeho ideál. Řekl mi, že je mu líto, že doufá, že se mě nemusí týkat. Mluví s Bohem? Možná bych se měla obrátit k Bohu. Jsem na samém dně propasti a nedokážu se už modlit. . . Kdyby mi vysvětlil své smutky, pochopila bych je víc než jeho posmívání? Napadá mě, tráví hodiny tím, že mi haní všechno, co mne mohlo na světě dojmout, a pohoršuje se, když se rozpláču. . . ,Vidíš toho elegantního mladíka, co vchází do krásného a poklidného domu: jmenuje se Duval, Dufour, Armand, Maurice, co já vím? Jedna žena se oddala lásce k tomu zlotřilému hlupákovi: zemřela a je z ní teď určitě světice v nebi. Budeš moje smrt, jako přivodil smrt té ženě. Je to náš osud, patří nám, milosrdným srdcím...' Bohužel měl dny, kdy všichni činorodí muži se mu zdáli jako hračky, které směšně třeští: smál se příšerně, dlouho. - Potom se zase choval jako mladá matka, jako milovaná sestra. Kdyby byl méně divoký, byli bychom zachráněni. Ale jeho laskavost je tak smrtonosná. Jsem mu podrobena. -Ach! Jsem šílená! . . Jednoho dne možná zázračně zmizí; ale já musím vědět, zda má vystoupit na nebe, abych se mohla podívat na nanebevzetí mého malého přítele!" . . Divná domácnost!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

© 2020 - Textpreklad.com