TEXTPREKLAD.COM

  • Homepage
  • »
  • A
  • »
  • Arthur Rimbaud – Une saison en enfer – 010 – Nuit de l’enfer

Interpret: Arthur Rimbaud - Název: Une saison en enfer - 010 - Nuit de l'enfer 

Písňové texty a překlad: Arthur Rimbaud - Une saison en enfer - 010 - Nuit de l'enfer Níže najdete písňové texty s překladem po straně! Na naší stránce najdete taky mnohem víc písňových překladů od Arthur Rimbaud! Podívejte se na náš archív a jiné písničky, např. klikněte na písmeno A od Arthur Rimbaud a podívejte, jaké další písničky od Arthur Rimbaud máme v našem archívu, např. Une saison en enfer - 010 - Nuit de l'enfer.

Původní

. . J’ai avalé une fameuse gorgée de poison. — Trois fois béni soit le conseil qui m’est arrivé ! — Les entrailles me brûlent. La violence du venin tord mes membres, me rend difforme, me terrasse. Je meurs de soif, j’étouffe, je ne puis crier. C’est l’enfer, l’éternelle peine ! Voyez comme le feu se relève ! Je brûle comme il faut. Va, démon ! . . J’avais entrevu la conversion au bien et au bonheur, le salut. Puis-je décrire la vision, l’air de l’enfer ne souffre pas les hymnes ! C’était des millions de créatures charmantes, un suave concert spirituel, la force et la paix, les nobles ambitions, que sais-je ? . . Les nobles ambitions ! . . Et c’est encore la vie ! — Si la damnation est éternelle ! Un homme qui veut se mutiler est bien damné, n’est-ce pas ? Je me crois en enfer, donc j’y suis. C’est l’exécution du catéchisme. Je suis esclave de mon baptême. Parents, vous avez fait mon malheur et vous avez fait le vôtre. Pauvre innocent ! L’enfer ne peut attaquer les païens. — C’est la vie encore ! Plus tard, les délices de la damnation seront plus profondes. Un crime, vite, que je tombe au néant, de par la loi humaine. . . Tais-toi, mais tais-toi !… C’est la honte, le reproche, ici : Satan qui dit que le feu est ignoble, que ma colère est affreusement sotte. — Assez !… Des erreurs qu’on me souffle, magies, parfums faux, musiques puériles. — Et dire que je tiens la vérité, que je vois la justice : j’ai un jugement sain et arrêté, je suis prêt pour la perfection… Orgueil. — La peau de ma tête se dessèche. Pitié ! Seigneur, j’ai peur. J’ai soif, si soif ! Ah ! l’enfance, l’herbe, la pluie, le lac sur les pierres, le clair de lune quand le clocher sonnait douze… le diable est au clocher, à cette heure. Marie ! Sainte-Vierge !… — Horreur de ma bêtise. . . Là-bas, ne sont-ce pas des âmes honnêtes, qui me veulent du bien… Venez… J’ai un oreiller sur la bouche, elles ne m’entendent pas, ce sont des fantômes. Puis, jamais personne ne pense à autrui. Qu’on n’approche pas. Je sens le roussi, c’est certain. . . Les hallucinations sont innombrables. C’est bien ce que j’ai toujours eu : plus de foi en l’histoire, l’oubli des principes. Je m’en tairai : poëtes et visionnaires seraient jaloux. Je suis mille fois le plus riche, soyons avare comme la mer. . . Ah ça ! l’horloge de la vie s’est arrêtée tout à l’heure. Je ne suis plus au monde. — La théologie est sérieuse, l’enfer est certainement en bas — et le ciel en haut. — Extase, cauchemar, sommeil dans un nid de flammes. . . Que de malices dans l’attention dans la campagne… Satan, Ferdinand, court avec les graines sauvages… Jésus marche sur les ronces purpurines, sans les courber… Jésus marchait sur les eaux irritées. La lanterne nous le montra debout, blanc et des tresses brunes, au flanc d’une vague d’émeraude… . . Je vais dévoiler tous les mystères : mystères religieux ou naturels, mort, naissance, avenir, passé, cosmogonie, néant. Je suis maître en fantasmagories. . . Écoutez !… . . J’ai tous les talents ! — Il n’y a personne ici et il y a quelqu’un : je ne voudrais pas répandre mon trésor. — Veut-on des chants nègres, des danses de houris ? Veut-on que je disparaisse, que je plonge à la recherche de l’anneau ? Veut-on ? Je ferai de l’or, des remèdes. . . Fiez-vous donc à moi, la foi soulage, guide, guérit. Tous, venez, — même les petits enfants, — que je vous console, qu’on répande pour vous son cœur, — le cœur merveilleux ! — Pauvres hommes, travailleurs ! Je ne demande pas de prières ; avec votre confiance seulement, je serai heureux. . . — Et pensons à moi. Ceci me fait peu regretter le monde. J’ai de la chance de ne pas souffrir plus. Ma vie ne fut que folies douces, c’est regrettable. . . Bah ! faisons toutes les grimaces imaginables. . . Décidément, nous sommes hors du monde. Plus aucun son. Mon tact a disparu. Ah ! mon château, ma Saxe, mon bois de saules. Les soirs, les matins, les nuits, les jours… Suis-je las.! . . Je devrais avoir mon enfer pour la colère, mon enfer pour l’orgueil, — et l’enfer de la caresse ; un concert d’enfers. . . Je meurs de lassitude. C’est le tombeau, je m’en vais aux vers, horreur de l’horreur ! Satan, farceur, tu veux me dissoudre, avec tes charmes. Je réclame. Je réclame ! un coup de fourche, une goutte de feu. . . Ah ! remonter à la vie ! jeter les yeux sur nos difformités. Et ce poison, ce baiser mille fois maudit ! Ma faiblesse, la cruauté du monde ! Mon Dieu, pitié, cachez-moi, je me tiens trop mal ! — Je suis caché et je ne le suis pas. . . C’est le feu qui se relève avec son damné.

překlad

. . Pozřel jsem pořádný doušek jedu. - Třikrát budiž požehnána rada, které se mi dostalo! - Útroby mi hoří. Síla jedu mi kroutí údy, znetvoruje mě, sráží mne k zemi. Umírám žízní, dusím se, ani křičet nemohu. Je to peklo, věčné utrpení! Vidíte, jak se oheň znovu vzněcuje! Hořím, jak se patří. Odejdi, satane. . . Zahlédl jsem přeměnu v dobro, ve štěstí, ve spásu. Zda mohu popsat to vidění, pekelné povětří nesnáší chvalozpěvy! Byly to milióny kouzelných bytostí, skvělý duchovní koncert, síla a mír, vznešené touhy, co já vím? . . Vznešené touhy! . . A je to pořád ještě život! - Zdali je zatracení věčné! Člověk, který se chce poškozovat, je opravdu zatracený, že? Myslím, že jsem v pekle, tedy jsem tam. To je důsledek katechismu. Jsem otrokem svého křtu. Rodiče, způsobili jste moje neštěstí a svoje taky. Ubohý nevinný! Pohanům peklo nehrozí. - Je to pořád ještě život! Později budou rozkoše zatracení ještě silnější. Zločin sem, rychle, ať upadnu do nicoty podle lidského zákona. . . Zmlkni, no tak zmlkni!... Je to hanba, výčitka: Satan, který říká, že oheň je odporný, že má zloba je příšerně pitomá. - Dost!... Omyly, které mi našeptávají, kouzla, falešné vůně, dětinská hudba. - A přece mám pravdu, že vidím spravedlnost: mám úsudek zdravý a hotový, jsem přichystán na dokonalost. Pýcha. - Kůže na hlavě mi vysychá. Slitování! Pane, mám strach. Mám žízeň, takovou žízeň. Ach, dětství, tráva, déšť, jezero na kamenech, svit luny, když zvonice odbíjela dvanáct... v tuto hodinu je na zvonici ďábel. Marie! Svatá Panno!... - Hrůza z mé hlouposti. . . Nejsou na světě poctivé duše, které mi přejí jen dobro... Pojďte... Mám podušku na ústech, neslyší mne, jsou to přízraky. A pak, nikdy nikdo nemyslí na druhého. Ať se nikdo nepřibližuje. Jsem cítit spáleninou, to je jisté. . . Přeludů je bezpočtu. Tím jsem opravdu vždycky trpěl: ztrátou víry v historii, zapomnětlívostí na zásady. Pomlčím o tom: básníci a blouznivci by žárlili. Jsem tisíckrát nejbohatší, buďme skoupí jako moře. . . No tohle! Hodiny života se právě zastavily. Už nejsem na světě. - Bohosloví lze věřit, peklo je bezpochyby dole - a nebe nahoře. - Extáze, zlý sen, spánek v plamenném hnízdě. . . Kolik je zlomyslnosti v pozornosti přírody. Satan Ferdinand rozsévá divoké símě. Ježíš kráčí po purpurovém trní, ani je neohne. Ježíš kráčel po rozčeřených vodách. Svítilna nám jej ukázala, jak stojí, bílý, s tmavými copy, na úpatí smaragdové vlny. . . Odhalím všechna tajemství: náboženská i přírodní, smrt, zrození, budoucnost, minulost, kosmogonii, nicotu. Jsem mistr fantasmagorií. . . Poslouchejte!... . . Mám všestranné vlohy! - Není tady nikdo a je tu někdo: nechtěl bych promrhat svůj poklad. - Chce někdo černošské písně, rajské tance? Abych zmizel, abych se ponořil a hledal prsten! Chce? Vyrobím zlato, léky. . . Důvěřujte mi tedy, víra povznáší, vede, léčí. Pojďte všichni - i malé děti - abych vás utěšil, ať se otevře pro vás jeho srdce - zázračné srdce! Ubožáci, pracovníci! Nežádám modlitby; jen s vaší důvěrou budu šťasten. . . - A mysleme na mne. Proto tak málo lituji světa. Mám štěstí, že už netrpím. Můj život byl jen samé sladké šílenství, je to k politování. . . Dělejme všechny možné obličeje. . . Rozhodně jsme mimo svět. Už ani hlásek. Ztratil jsem hmat. Můj zámek, moje Sasko, moje vrboví. Večery, rána, noci, dny... Jsem unaven! . . Měl bych mít svoje peklo pro zlost, svoje peklo pro pýchu - a peklo pohlazení; pekelný koncert. . . Umírám únavou. Je to hrob, odcházím k červům, hrůza hrůz! Satane, posměvači, chceš mne rozptýlit svými kouzly. Protestuji! Žádám nabrat na vidle, kapku ohně. . . Ach! Vystoupat opět k životu! Pohledět na naše ohavnosti. Atén jed, ten tisíckrát prokletý polibek! Moje slabost, krutost světa! Můj Bože, slitování, skryjte mne, chovám se tak špatně! - Jsem skryt a nejsem. . . To je oheň, který se rozpaluje se svým zatracencem.

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

© 2020 - Textpreklad.com