TEXTPREKLAD.COM

  • Homepage
  • »
  • A
  • »
  • Arthur Rimbaud – Illuminations – 02 – Enfance

Interpret: Arthur Rimbaud - Název: Illuminations – 02 – Enfance 

Písňové texty a překlad: Arthur Rimbaud - Illuminations – 02 – Enfance Níže najdete písňové texty s překladem po straně! Na naší stránce najdete taky mnohem víc písňových překladů od Arthur Rimbaud! Podívejte se na náš archív a jiné písničky, např. klikněte na písmeno A od Arthur Rimbaud a podívejte, jaké další písničky od Arthur Rimbaud máme v našem archívu, např. Illuminations – 02 – Enfance.

Původní

I Cette idole, yeux noirs et crin jaune, sans parents ni cour, plus noble que la fable, mexicaine et flamande; son domaine, azur et verdure insolents, court sur des plages nommées, par des vagues sans vaisseaux, de noms férocement grecs, slaves, celtiques. A la lisière de la forêt - les fleurs de rêve tintent, éclatent, éclairent, - la fille à lèvre d'orange, les genoux croisés dans le clair déluge qui sourd des prés, nudité qu'ombrent, traversent et habillent les arcs-en-ciel, la flore, la mer. Dames qui tournoient sur les terrasses voisines de la mer; enfantes et géantes, superbes noires dans la mousse vert-de-gris, bijoux debout sur le sol gras des bosquets et des jardinets dégelés – jeunes mères et grandes soeurs aux regards pleins de pèlerinages, sultanes, princesses de démarche et de costume [,] tyranniques petites étrangères et personnes doucement malheureuses. Quel ennui, l'heure du « cher corps » et « cher cœur ». II C'est elle, la petite morte, derrière les rosiers. - La jeune maman trépassée descend le perron - La calèche du cousin crie sur le sable - Le petit frère - (il est aux Indes!) là, devant le couchant, sur le pré d'oeillets. - Les vieux qu'on a enterrés tout droits dans le rempart aux giroflées. L'essaim des feuilles d'or entoure la maison du général. Ils sont dans le midi. - On suit la route rouge pour arriver à l'auberge vide. Le château est à vendre; les persiennes sont détachées. - Le curé aura emporté la clef de l'église. - Autour du parc, les loges des gardes sont inhabitées. Les palissades sont si hautes qu'on ne voit que les cimes bruissantes. D'ailleurs il n'y a rien à voir là-dedans. Les prés remontent aux hameaux sans coqs, sans enclumes. L'écluse est levée. O les calvaires et les moulins du désert, les îles et les meules. Des fleurs magiques bourdonnaient. Les talus le berçaient. Des bêtes d'une élégance fabuleuse circulaient. Les nuées s'amassaient sur la haute mer faite d'une éternité de chaudes larmes. III Au bois il y a un oiseau, son chant vous arrête et vous fait rougir. Il y a une horloge qui ne sonne pas. Il y a une fondrière avec un nid de bêtes blanches. Il y a une cathédrale qui descend et un lac qui monte. Il y a une petite voiture abandonnée dans le taillis, ou qui descend le sentier en courant, enrubannée. Il y a une troupe de petits comédiens en costumes, aperçus sur la route à travers la lisière du bois. Il y a enfin, quand l'on a faim et soif, quelqu'un qui vous chasse. IV Je suis le saint, en prière sur la terrasse, – comme les bêtes pacifiques paissent jusqu'à la mer de Palestine. Je suis le savant au fauteuil sombre. Les branches et la pluie se jettent à la croisée de la bibliothèque. Je suis le piéton de la grand'route par les bois nains; la rumeur des écluses couvre mes pas. Je vois longtemps la mélancolique lessive d'or du couchant. Je serais bien l'enfant abandonné sur la jetée partie à la haute mer, le petit valet, suivant l'allée dont le front touche le ciel. Les sentiers sont âpres. Les monticules se couvrent de genêts. L'air est immobile. Que les oiseaux et les sources sont loin! Ce ne peut être que la fin du monde, en avançant. V Qu'on me loue enfin ce tombeau, blanchi à la chaux avec les lignes du ciment en relief – très loin sous terre. Je m'accoude à la table, la lampe éclaire très vivement ces journaux que je suis idiot de relire, ces livres sans intérêt. – A une distance énorme au-dessus de mon salon souterrain, les maisons s'implantent, les brumes s'assemblent. La boue est rouge ou noire. Ville monstrueuse, nuit sans fin ! Moins haut, sont des égouts . Aux côtés, rien que l'épaisseur du globe. Peut-être les gouffres d'azur, des puits de feu. C'est peut-être sur ces plans que se rencontrent lunes et comètes, mers et fables. Aux heures d'amertume je m'imagine des boules de saphir, de métal. Je suis maître du silence. Pourquoi une apparence de soupirail blêmirait-elle au coin de la voûte ?

překlad

I Ta modla s černýma očima a zlatou hřívou, bez rodiny a bez dvora, vznešenější než Báj mexická i flámská; její říše, drzý azur, drzá zeleň, se rozkládá na pobřežích, jež nesou jména zběsile řecká, slovanská, keltská po vlnách bez lodí. Na okraji lesa - snové květy zvoní, pukají, září - dívka s pomerančovými rty, nohy zkřížené v jasné potopě, která tryská z luk, nahota, kterou stíní, přecházejí a oblékají duhy, květena, moře. Dámy, které víří po terasách podél moře; mladé matky a starší sestry s pohledy plnými dálek, sultánky, princezny tyranských způsobů a šatů, malé cizinky a osoby slastně nešťastné, dětské i olbřímí, nádherně černé na šedozelené pěně, klenoty stojící na žírné půdě křovin a rozmrzlých zahrádek. Jaká nuda, hodina "drahého těla" a "drahého srdce". II Je to ona, ta malá mrtvá za růžovými keři. - Mladá zesnulá maminka sestupuje po schodišti. - Bratrancův kočár skřípe na písku. - Malý bratr (je v Indii!) tam před západem na louce plné hvozdíků. - Starci, které pohřbili nastojato do hradby z fialek. Roj zlatých listů obklopuje generálův dům.. Jsou na jihu. - Jdeme po červené cestě, než dorazíme k prázdnému hostinci. Zámek je na prodej; okenice jsou odstraněny. - Farář asi odnesl klíč od kostela. - Kolem parku jsou neobydlené domky hlídačů. Ohrady jsou tak vysoké, že jsou vidět pouze šumící vrcholky. Ostatně tam uvnitř není nic k vidění. Louky stoupají k osadám bez kohoutů a bez kovadlin. Zdymadlo je zviženo. Ó kalvárie a mlýny na poušti, ostrovy a žernovy! Magické květy hučely. Svahy jej kolíbaly. Zvířata vznešené elegance obcházela. Oblaka se kupila nad širým nebem z věčnosti horkých slz. III V lese je pták, jeho zpěv vás zastaví, a vy se budete červenat. Hodiny, které neodbíjejí. Bažina s hnízdem bílých zvířat. Katedrála, která sestupuje, a jezero, které stoupá. Malý vůz opuštěný v mlází nebo rachotící po cestě, opentlený. Tlupa malých komediantů v kostýmech, spatřená na cestě přes okraj lesa. Je tu konečně, když máme hlad a žízeň, někdo, kdo vás honí. IV Jsem světec, který dlí v modlitbách na terase - jako se klidná zvířata pasou až k moři v Palestině. Jsem vědec v temném křesle. Větve a déšť narážejí na okno knihovny. Jsem poutník po zakrslých lesích; hukot jezů pokrývá moje kroky. Dívám se dlouho na melancholickou zlatou prádelnu západu. Byl bych opravdu dítě opuštěné na molu do moře, služebníček, který jde podél stromořadí, jehož čelo se dotýká nebe. Stezky jsou hrbolaté. Pahorky zarůstají janovci. Vzduch je nehybný. Ptáci a prameny jsou tak daleko! To může být jen konec světa, tam vpředu. V Ať mi konečně pronajmou tu hrobku, vybílenou vápnem a s vystouplými cementovými pásy - velmi hluboko pod zemí. Opírám se lokty o stůl, lampa osvěcuje velmi živě ty noviny, které jako hlupák znovu pročítám, ty knihy bez zajímavostí. V obrovské vzdálenosti nad mým podzemním salónem se tyčí domy, mlhy se kupí. Bláto je rudé nebo černé. Obludné město, noc bez konce! O něco níž jsou okapy. Po stranách jen síla zeměkoule. Možná propasti azuru, ohnivé studny. Možná na těchto úrovních se setkávají měsíce a komety, moře a báje. V hodinách hořkosti se představuji safírové a kovové koule. Jsem mistrem ticha. Proč by něco jako průduch bledlo v rohu klenby?

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on whatsapp
WhatsApp

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

© 2020 - Textpreklad.com